close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Když tě někdo ničí, usměj se a dej mu tyčí.

Temný stín minulosti

25. května 2013 v 11:32 | holka jako vy |  Povídky na pokráčko
Tak vážení,mám tu pro Vás další horror,který jsem napsala na školu v přírodě,takže dneska bude 1.část a zítra 2. část. Doufám,že se bude líbit a moc se omlouvám za případné chyby,ale píšu rychle a nestíhám to po sobě kontrolovat.
Jenom,nevím jestli si pamatujete na moji povídku Internát,kterou jsem nakonec ani nedopsala,takže z ní jsem použila začátek a konec jsem dopsala nový,to abyste se nelekli,ti,kteří jste Internát četli. To je vše,tady už je 1.část Temného stínu minulosti:


Když jsem odjížděla z domova,jediného místa,kde to znám,pršelo. Před pár dny jsem se dozvěděla,že se mě chce táta zbavit. Řekl mi to den předem než mě tam odvezl. Na intr. Moc se se mnou nepatlal a to jsem si vždycky myslela,že mě má radši než máma. Řekl mi prostě jen: "Zejtra odjíždíš do internátní školy,tak se sbal."to je všechno. Opřela jsem se o orosené okno a začala přemýšlet o městě,kde jsme bydleli předtím než jsme se odstěhovali do Sun Bay. Krásné,malé,mírumilovné městečko. Měla jsem tam plno kamarádů: Rose,Amy,Chrise,Sisi a mnoho dalších lidí na kterých mi záleželo. Když jsem se dozvěděla,že se budeme stěhovat,byla jsem zdrcená,ale mnohem míň než když jsem jela na to obávané místo: internátní školu. Když jsem i s kufrem vystupovala z auta,táta mě ani neobejmul,řekl jen: "Občas ti zavolám." a odjel. V té chvíli jsem si o něm začala myslet něco daleko horšího než doposud. Jako by se mi vzdálil a o hodně. Pořád lilo jako z konve a moje rusé vlasy byli promáčené,stejně jako moje oblečení. Do modrých očí se mi draly slzy,ale surově jsem je zadržela. Začínala mi být zima a navíc se na oblohu prodral první blesk,tak jsem se rychle rozeběhla do budovy,která stála přede mnou. Byla stará a oprýskaná a vypadala,že skrývá ne jedno tajemství,tehdy,když jsem se nad tou úvahou jen zasmála,jsem ještě netušila jak blizoučko od pravdy jsem. Zůstala jsem stát před prosklenými vchodovými dveřmi jako solný sloup a bála jsem se vstoupit k čemuž mě stejně nakonec dohnala počínající bouřka. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Teprve teď jsem si uvědomila,že jsem úplně sama,nikoho tu neznám,ještě nikdy jsem sama nebyla. Začala jsem panikařit,rozběhla jsem se chodbou zpátky a ven do deště. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Teprve teď jsem si uvědomila,že jsem úplně sama,nikoho tu neznám,ještě nikdy jsem sama nebyla. Začala jsem panikařit,rozběhla jsem se chodbou zpátky a ven do deště. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Asi po hodinovém bloudění jsem konečně našla chodbu,která vypadala,že za těmi několika hnědými dveřmi vedle sebe budou pokoje. Na jedny jsem opatrně zaklepala a když se nikdo neozýval,pootevřela jsem je. Byla tam malá,hubená holka s mastnými,špinavě blonďatými vlasy,co seděla nehybně za stolem,oči zavřené a v ruce držela cigaretu. Na 99,9% to byla droga,kterou jsem se radši ani nepokoušela identifikovat. Otevřela oči a podívala se na mě zvláštním skelným pohledem bez mrknutí oka nebo bez toho,že by se pohnula. "Eh,kde-kde je tu volný pokoj?"zeptala jsem se nesměle. Nic. Žádná odpověď. Pro jistotu jsem dveře zase zavřela a dělala,že se tohle nikdy nestalo. Ruka mi od kufru už pořádně mravenčila a byla jsem unavená,nutně jsem se potřebovala aspoň posadit,ale na těchhle holých chodbách nebylo nic. Ani noha. Vydala jsem se z této chodby pryč a zamířila na dřevěné, ztrouchnivělé schody,po kterých jsem se značným vrzáním vystoupala do nejvyššího patra. Bylo snad ještě víc ponuré než zbytek školy. Všude se váleli pavučiny a na nich si hověli pavouci jako pěst. Otřásla jsem se při pohledu na mnohé z nich. Pavouky jsem neměla zrovna v lásce. Uslyšela jsem zaskřípění dřeva a rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl,ale přece jsem si byla jistá,že to bylo za mnou. V úleku jsem upustila kufr a vysypalo se mi z něj pár kusů oblečení,klekla jsem si a začala sbírat. V tom se vedle mě zjevila další postava. Vykřikla jsem a chtěla se dát na útěk, když jsem si všimla, že je to jenom holka. Klekla si vedle mě a podávala mi dvě trička, která mi vypadla z kufru. Neohrabaně jsem po nich hmátla a pořádně jsem si jí prohlédla. Měla rozcuchané,černé vlasy,byla hubená a měla kruhy pod očima. "Budu tak taky vypadat po roce na tomhle místě?"pomyslela jsem si. "Odjeď odsud dokud můžeš."řekla chraptivým hlasem a rychle zmizela v jedněch ze dveří na patře. Udělala se mi z toho husí kůže. "Dokud můžu?"přemýšlela jsem nahlas,ale pak jsem se rozhodla to radši hodit za hlavu,ať nejsem z tohohle místa ještě víc vystrašená. Zaklepala jsem na dveře do kterých vešla,ale nikdo neodpověděl. Snažila jsem se otevřít,dveře byli zatuhlé jako by je roky nikdo neotevřel,nakonec se mi to však přece jen povedlo. Pokoj vypadal neobydleně,byli v něm pavučiny a prach a žádné věci. I pootevřená skříň byla prázdná,ale co bylo hlavní,nikdo tu nebyl přitom jsem viděla na vlastní oči jak jsem ta holka vchází. Nebo to byl ten druhý pokoj? Ale ten vypadal naprosto stejně a jediný otvor,kterým se dalo dostat ven,bylo malé okýnko se zatuhlými okenicemi v nichž byla škvíra,kterou dovnitř pronikal vlhký bouřkový vzduch a pištěl vítr. Tím oknem by se neprotáhla ani ta malá holka s cigaretou,natož tahle černovláska. Začínala mi být zase zima,protože jsem na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem. Rozeběhla jsem se po vrzajících schodech zpět do nižšího patra. Tohle bylo vážně divné. Stát tu s kufrem v ruce a koukat do blba. Musím přece někde bydlet a taky na chodbě to nebude i kdybych tu vystála dolík. Vtom ke mě přišla menší,trochu nahrbená hnědovláska a smutně na mě pohlédla: "Radši odtud odjeď...dokud...můžeš."zašeptala a pak se rozhlédla jako vy si myslela,že nás někdo sleduje. Začala odcházet. Rozběhla jsem se za ní. To bylo už druhé varování,to už si zmizet nenechám. "Počkej! Stůj! Proč mám odjet? Co se tu sakra děje? Proč mě všichni tak varujete a kdo je ta černovlasá co bydlí nahoře?"zahrnula jsem ji otázkami. "Vystrašeně se na mě podívala. "Tak já ti to teda řeknu,ale musíš mi věřit." Přikývla jsem. Dala se tedy do vyprávění:
A vyprávení a konec zase zítra. Mějte se.
Vaše Katush (holka jako vy) Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama