Když tě někdo ničí, usměj se a dej mu tyčí.

Květen 2013

Švp

26. května 2013 v 15:00 | holka jako vy |  Moje kecy
Ahoj všichni,
od neděle do něděle odjíždím se třídou na školu v přírodě,takže 24.5. bylo poslední obíhání Sb,protože se musím sbalit atd. Až přijedu,určitě se s váma podělím o zážitky a možná i fotky jestli nějaké budou (jakože asi ne). Smějící se Takže se mějte krásně,zase za týden.



Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Temný stín minulosti 2.část

26. května 2013 v 12:00 | holka jako vy |  Povídky na pokráčko
Tady máte slibovanou 2.část Temného stínu minulosti,hlasujte prosím v anketě níže. Mrkající


"Toto místo,takhle internátní škola byl kdyby ústav...ústav pro nemocné. Pro smrtelně nakažené nemocí,která se přenáší vzduchem. Měli tu hrozné podmínky,byli tu mučení všichni bez rozdílu,muži,ženy i děti."zajíkla se. V té chvíli něco vedle nás zavrzalo,až dívka poposkočila a uhnula stranou,přitom tam nic nebylo. Každý den tu jezdil muž s vrzajícím vozíkem na který nakládat už poloshnilé mrtvoly,celé pokryté hnisem z vředů po celém těle a zaschlou krví a říká se...říká se,že někdy je tu ještě slyšet ten vozík,nepříjemné zaskřípění zrovna jako před chvílí a taky,že duchové lidí,kteří tu zemřeli a byli mučeni tu vychází z hromadných hrobů,které jsou pod zemí na dvoře a chodí do škole a dodnes hledají potomky Marvelů,kteří ústav založili."dokončila roztřeseně a rychle odešla. Marvelů? Marvelovi? To mi něco připomínalo,jen jsem si nemohla vzpomenout co. A v tom mi to konečně docvaklo! Marvelovi! Marvelová! Moje matka Carmen Durwoodová se za svobodna jmenovala přece Carmen Marvelová! A říkala,že pochází z města poblíž Sun Bay,což může být klidně i toto město. A něco významného o našich předcích mi říkala,že jen to šlo jedním uchem tak a druhým ven. Mohla jsem snad já být potomek Marvelů,kteří založili bývalý ústav,potomek Marvelů tak prudce nenáviděných místními duchy. Rozběhla jsem se do neznáma,vyběhla do deště a začala kopat. Nevěděla jsem,co jsem hledala,jen jsem kopala rukama,nohama,čímkoliv co bylo po ruce,prostě vším. Na dvoře za školou. A v tom jsem nato narazila,narazila jsem na velkou jámu plnou lidských ostatků. Ale jejich těla tam pořád bylo,jakoby vůbec nezetlela,ale pořád byla v rozkladu,smrděla a vypadala odpudivě,až se mi z toho zvedl žaludek. Za sebou jsem uslyšela pohyb a uviděla temný stín,tak jsem se otočila a za mnou stála nejen za černovláska,kterou jsem viděla předtím,ale i dav lidí se stejně bledou pletí a stejně fialovýma kruhama pod očima jako byli ty její. Ti všichni spustili podivnými,starými,skřípavými hlasy: "Alexandro Marvelová,ty jsi byla naší mučitelkou,naší zkázou a teď budeme zase mi tou tvojí! Ale já nejsem Alexandra Marvelová,to byla moje praprapraprababička,já jsem Christina Durwoodová."snažila jsem se ospravedlnit,ale nějak to nezabíralo,duchové se hrnuli pořád blíž a blíž a já něměla tušení jestli se mi to zdá,ale jako bych cítila jejich mrtvolný dech a rozkládající se pahýly místo rukou. Přímo jsem viděla tmavé tečky na jejich kůži po vředech,které si rozškrábali a které měli i v těle. Jejichž jed se tam rozpustila a doslova rozleptal orgány v jejich těle. Vtom se všichni přítomní proměnili na holé kosti. A teď jsem byla svědícími vředy posypaná já. Začala jsem ječet,křičet a zmítat se v křečích na zemi a taky se děsivě drbat,až mi z vředů vytékal nahnědlý hnis a krev,kůži jsem si rozškrábala do masa a mísili se u mě pocity nesnesitelné bolesti a úlevy. Z posledních sil jsem se zvedla na nohy a začala klopýtat přes pozemek školy ),teď už v naprosté tmě a hrobovém tichu. Jediné co jsem slyšela,když mě duchové obklopily a než jsem na studené,tvrdé zemi naposledy vydechla nepříjemné skřípění a vrzání vozíku,který už si jen pro moje tělo,ve kterém se mezitím rozpustil jen.

Přišla jsem do světa duchů,do světa,kde mě netrápila ani škola,ani rodina a došla věčného klidu. A zřízenci školy prostě ráno na trávníků před školou našli dívku,které vůbec nic nebylo,jen její oči zůstaly vykulené hrůzou a které měla ve tváří napůl šílený výraz. Dívku,jejíž diagnózou nakonec bylo nervové zhroucení,halucinace a vyděšení k smrti,dívku,kterou dostihl temný stín minulosti.
Konec.
Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Temný stín minulosti

25. května 2013 v 11:32 | holka jako vy |  Povídky na pokráčko
Tak vážení,mám tu pro Vás další horror,který jsem napsala na školu v přírodě,takže dneska bude 1.část a zítra 2. část. Doufám,že se bude líbit a moc se omlouvám za případné chyby,ale píšu rychle a nestíhám to po sobě kontrolovat.
Jenom,nevím jestli si pamatujete na moji povídku Internát,kterou jsem nakonec ani nedopsala,takže z ní jsem použila začátek a konec jsem dopsala nový,to abyste se nelekli,ti,kteří jste Internát četli. To je vše,tady už je 1.část Temného stínu minulosti:


Když jsem odjížděla z domova,jediného místa,kde to znám,pršelo. Před pár dny jsem se dozvěděla,že se mě chce táta zbavit. Řekl mi to den předem než mě tam odvezl. Na intr. Moc se se mnou nepatlal a to jsem si vždycky myslela,že mě má radši než máma. Řekl mi prostě jen: "Zejtra odjíždíš do internátní školy,tak se sbal."to je všechno. Opřela jsem se o orosené okno a začala přemýšlet o městě,kde jsme bydleli předtím než jsme se odstěhovali do Sun Bay. Krásné,malé,mírumilovné městečko. Měla jsem tam plno kamarádů: Rose,Amy,Chrise,Sisi a mnoho dalších lidí na kterých mi záleželo. Když jsem se dozvěděla,že se budeme stěhovat,byla jsem zdrcená,ale mnohem míň než když jsem jela na to obávané místo: internátní školu. Když jsem i s kufrem vystupovala z auta,táta mě ani neobejmul,řekl jen: "Občas ti zavolám." a odjel. V té chvíli jsem si o něm začala myslet něco daleko horšího než doposud. Jako by se mi vzdálil a o hodně. Pořád lilo jako z konve a moje rusé vlasy byli promáčené,stejně jako moje oblečení. Do modrých očí se mi draly slzy,ale surově jsem je zadržela. Začínala mi být zima a navíc se na oblohu prodral první blesk,tak jsem se rychle rozeběhla do budovy,která stála přede mnou. Byla stará a oprýskaná a vypadala,že skrývá ne jedno tajemství,tehdy,když jsem se nad tou úvahou jen zasmála,jsem ještě netušila jak blizoučko od pravdy jsem. Zůstala jsem stát před prosklenými vchodovými dveřmi jako solný sloup a bála jsem se vstoupit k čemuž mě stejně nakonec dohnala počínající bouřka. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Teprve teď jsem si uvědomila,že jsem úplně sama,nikoho tu neznám,ještě nikdy jsem sama nebyla. Začala jsem panikařit,rozběhla jsem se chodbou zpátky a ven do deště. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Teprve teď jsem si uvědomila,že jsem úplně sama,nikoho tu neznám,ještě nikdy jsem sama nebyla. Začala jsem panikařit,rozběhla jsem se chodbou zpátky a ven do deště. Stiskla jsem kufr ještě silněji a pořádně se nadechla. Teprve potom jsem se rozhlédla po místnosti do níž jsem vešla. Byla vybavena se tmavém,tvrdém dřevě,nejspíš eben. Ve vitrínách bylo několik pohárů a jiných trofejí,které zřejmě škola získala. Když jsem šla chodbou dál jako by mi kufr těžkl v ruce. Asi po hodinovém bloudění jsem konečně našla chodbu,která vypadala,že za těmi několika hnědými dveřmi vedle sebe budou pokoje. Na jedny jsem opatrně zaklepala a když se nikdo neozýval,pootevřela jsem je. Byla tam malá,hubená holka s mastnými,špinavě blonďatými vlasy,co seděla nehybně za stolem,oči zavřené a v ruce držela cigaretu. Na 99,9% to byla droga,kterou jsem se radši ani nepokoušela identifikovat. Otevřela oči a podívala se na mě zvláštním skelným pohledem bez mrknutí oka nebo bez toho,že by se pohnula. "Eh,kde-kde je tu volný pokoj?"zeptala jsem se nesměle. Nic. Žádná odpověď. Pro jistotu jsem dveře zase zavřela a dělala,že se tohle nikdy nestalo. Ruka mi od kufru už pořádně mravenčila a byla jsem unavená,nutně jsem se potřebovala aspoň posadit,ale na těchhle holých chodbách nebylo nic. Ani noha. Vydala jsem se z této chodby pryč a zamířila na dřevěné, ztrouchnivělé schody,po kterých jsem se značným vrzáním vystoupala do nejvyššího patra. Bylo snad ještě víc ponuré než zbytek školy. Všude se váleli pavučiny a na nich si hověli pavouci jako pěst. Otřásla jsem se při pohledu na mnohé z nich. Pavouky jsem neměla zrovna v lásce. Uslyšela jsem zaskřípění dřeva a rychle jsem se otočila. Nikdo tam nebyl,ale přece jsem si byla jistá,že to bylo za mnou. V úleku jsem upustila kufr a vysypalo se mi z něj pár kusů oblečení,klekla jsem si a začala sbírat. V tom se vedle mě zjevila další postava. Vykřikla jsem a chtěla se dát na útěk, když jsem si všimla, že je to jenom holka. Klekla si vedle mě a podávala mi dvě trička, která mi vypadla z kufru. Neohrabaně jsem po nich hmátla a pořádně jsem si jí prohlédla. Měla rozcuchané,černé vlasy,byla hubená a měla kruhy pod očima. "Budu tak taky vypadat po roce na tomhle místě?"pomyslela jsem si. "Odjeď odsud dokud můžeš."řekla chraptivým hlasem a rychle zmizela v jedněch ze dveří na patře. Udělala se mi z toho husí kůže. "Dokud můžu?"přemýšlela jsem nahlas,ale pak jsem se rozhodla to radši hodit za hlavu,ať nejsem z tohohle místa ještě víc vystrašená. Zaklepala jsem na dveře do kterých vešla,ale nikdo neodpověděl. Snažila jsem se otevřít,dveře byli zatuhlé jako by je roky nikdo neotevřel,nakonec se mi to však přece jen povedlo. Pokoj vypadal neobydleně,byli v něm pavučiny a prach a žádné věci. I pootevřená skříň byla prázdná,ale co bylo hlavní,nikdo tu nebyl přitom jsem viděla na vlastní oči jak jsem ta holka vchází. Nebo to byl ten druhý pokoj? Ale ten vypadal naprosto stejně a jediný otvor,kterým se dalo dostat ven,bylo malé okýnko se zatuhlými okenicemi v nichž byla škvíra,kterou dovnitř pronikal vlhký bouřkový vzduch a pištěl vítr. Tím oknem by se neprotáhla ani ta malá holka s cigaretou,natož tahle černovláska. Začínala mi být zase zima,protože jsem na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem. Rozeběhla jsem se po vrzajících schodech zpět do nižšího patra. Tohle bylo vážně divné. Stát tu s kufrem v ruce a koukat do blba. Musím přece někde bydlet a taky na chodbě to nebude i kdybych tu vystála dolík. Vtom ke mě přišla menší,trochu nahrbená hnědovláska a smutně na mě pohlédla: "Radši odtud odjeď...dokud...můžeš."zašeptala a pak se rozhlédla jako vy si myslela,že nás někdo sleduje. Začala odcházet. Rozběhla jsem se za ní. To bylo už druhé varování,to už si zmizet nenechám. "Počkej! Stůj! Proč mám odjet? Co se tu sakra děje? Proč mě všichni tak varujete a kdo je ta černovlasá co bydlí nahoře?"zahrnula jsem ji otázkami. "Vystrašeně se na mě podívala. "Tak já ti to teda řeknu,ale musíš mi věřit." Přikývla jsem. Dala se tedy do vyprávění:
A vyprávení a konec zase zítra. Mějte se.
Vaše Katush (holka jako vy) Mrkající

Obodujte

23. května 2013 v 19:15 | holka jako vy |  Moje colorky
Obodujte každou 1-10 a napiště do komentů,která je lepší,pls. Mrkající




Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Blbnutí s kámoškama

18. května 2013 v 15:00 | holka jako vy |  Moje kecy
Dneska jsme byli se dvěma kámoškama na hřišti blízko našeho baráku,jsou tam takový lanový prolízačky a je tam i houpací síť a my jsme tam seděly asi půl hodiny a kecaly a potom ta trhlejší kámoškama navrhla,že zkusíme sbalit nějaký kluky co byli ve skate partku poblíž,což byla nakonec strašná prča,ale i trapas zároveň,protože jsme se tam prvně furt jen tak nějak motaly a tahaly (a ti kluci o nás evidentně nejevili nejmenší zájem Smějící se) a pak jsme s Verčou,která to navrhla řekli Venii,to je ta druhá kámoška,ať počká před hřištěm a my půjdeme říct tomu jednomu klukovi,že se jí líbí. Tak jsme šly a když jsme mu to konečně řekly,tak jsme zjistily,že Venii mezitím zdrhla. Smějící se Takže to bylo.....zajímavý a taky dost trapný. Hrozně! Smějící se Ale byla to fakt sranda a navíc Verča jde od září na jinou školu,takže si jí chci co nejvíc užít,fakt mi bude chybět. Zamračený Jedna známá se taky stěhuje,až do Saúdské Arábie,ach jo,proč všichni odcházej. Plačící Takže z dneška mám prostě takový smíšení pocity. Taky jsme měli evakuační cvičení ve škole,zrovna když jsme měli tělák,jak naschvál,no ne? Křičící To je dneska asi všechno,zatím se mějte.
Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Legalizace marjánky

16. května 2013 v 17:17 | holka jako vy |  Články na TT
Myslím,že lagalizace marihuany v lékařství není na škodu,ale v jinak bych to zakázala. Je to sice každýho vlastní rozhodnutí jestli chce život plnej drog,trápení,apsťáků,lží,krádeží,kriminálu a hádání se s rodinou,ale tohle lidi by aspoň měli rozmyslet jestli jim to za to fakt stojí a jestli by třeba neprotřebovali léčení,protože jejich život končí většinou smrtí. No dobře,každej (nebo skoro každej) to aspoň jednou v životě zkusil,ale zkusit je jedna věc a být závislák druhá. Vím,že je hrozně moc těžký se z toho dostat,ale i snaha se cení. To je asi vše,co bych k tomu řekla.
Vaše Katush (holka jako vy)

Co se stalo během volna

12. května 2013 v 19:13 | holka jako vy |  Moje kecy
Ahoj všichni, Smějící se
jsem zase zpět z chaty,volno bohužel končí a zítra ráno budu zase stepovat před školou a čekat než školník otevře. S vyplazeným jazykem
Během mého pobytu na chatě se toho stalo celkem dost,například jsme zjistili,že se nám na půdě zabydlela kuna lesní (máme chatu blízko lesa) a udělala si vedle dveří záchůdek. Asi si to umíte představit. Mrkající Naštěstí tam moc rámusu nenadělala,kolem čehož se táhnou dvě teorie-teorie moje je ta,že byla prostě zticha a teorie našich-lekla se jak jsem zařvala,když přede mě na stůl spadl ze stropu nějaký brouk (nesnášim totiž hmyz) a utekla zpátky do lesa. Smějící se Čerstvý vzduch byl teda k nezaplacení,ale ze zahrady se stala skoro louka za dobu,kdy to tam nikdo nekosil a když jsem proběhla tou vysokou trávou plnou pampelišek,až mi z toho zůstal pyl na kalhotech a botách mohla jsem se ukýchat k smrti (mám alergii). Nerozhodný Konečně jsem měla trochu volného času v přírodě a ve čtvrtek bylo takové horko,že jsem se dokonce spálila (moje smůla,že nikdy nejsem snědá,ale červená S vyplazeným jazykem). Poblíž vesnice,kde máme chatu je stáj,kde se dá (samozřejmě za peníze) projet na koni,takže jsme si tam zajeli a bylo to něco úžasnýho. Úžasný Sice jsem se jedou pohádala s našima kvůli už nevim čemu,ale v poslední době se hádáme celkem často a užila jsem si to i tak,protože jsme se zase usmířili (Už jsem se zmiňovala,že jsme se od té doby stihli ještě jednou pohádat? Smějící seNerozhodný Nesnáším rodinný hádky!!!). Takže to bylo super volno,ale hrozně rychle uteklo. A jak jste se měli vy,ať už jste měli volno nebo ne?
Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Bon voyage! Volnooo!

8. května 2013 v 10:00 | holka jako vy |  Moje kecy
Tak tu máme státní svátek a pro některé (jako jsem například já Mrkající) i dva dny ředitelského volna. Ano,přesně jak říkám,na pět dní vám uteču na chatu. Bohužel tam není internet a vracíme se až v neděli,takže do té doby nebudu přidávat žádné další články,ani komentovat Sb jen tak pro info. Tak se tu mějte a vy co máte taky volno,tak si ho moc užijte stejně tak jako vy,pro které je to jen jeden den státního svátku. Bon voyage (teda doufám,že to píšu dobře) Smějící se!

(Musela jsem to psát obráceně,abych to vyfotila ve web kameře,fuška.) S vyplazeným jazykem

Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Školní výlet + moje nepřítelkyně

7. května 2013 v 16:57 | holka jako vy |  Moje kecy
Dneska jsme byli se třídou v etnografickém muzeu na Smíchově,byla to celkem nuda,ale dalo se z toho vymačkat i něco zajímavýho. Nejhorší byla ta cesta. Jeli jsem metrem na Anděl a pak tramvají,kde jsme byli doslova namačkaný jako sardinky a když se uvolnilo jedno místo tak my holky jsme seděli skoro všechny na sobě. Smějící se Pak si jeden kluk od nás ze třídy začal stěžovat,že chtěl pustit jednu starou paní sednout a ta mu prej začala nadávat tak nevim no. Smějící se Navíc jak jsme šli do kopce,takže jsem byla úplně durch spocená,pak jsem seděla v mokrým tričku v jídelně,kde bylo otevřený okno,tak snad nebudu zas nemocná. S vyplazeným jazykem V metru jsem nastoupila do jinýho vagónu než ostatní,protože se tam tlačilo tolik lidí,že jsem to tak nějak nestihla a pak jsem se tak zamyslela,že jsem omylem skoro vystoupila na Hůrce místo na Lužinách. Si se mnou učitelky užijou no,nejen,že jsem před učitelkou na češtinu řekla omylem něco sprostýho,ale ještě k tomu jsem zakopla o židli v muzeu (taky před učitelkou). Jinými slovy to bylo zajímavý. Mrkající
Taky mám novou nepřítelkyni,nebudu zmiňovat jméno,ale je fakt hrozná. Vlastně se už tak nějak nemusíme už asi dva nebo tři roky,ale teď se fakticky nesnášíme a vyprovokovalo to to,že mě pomlouvala před holkama ze svojí třídy a já to slyšela a pak....no pak už to bylo prostě blbý. Křičící
Taky plánuju napsat zase nějakej ten horor a dát ho sem,pokud se mi povede,ale nevim nevim jestli mi zbyde čas a jestli mě vůbec něco napadne,tak uvidíte. Zatím se mějte,ahoj. Úžasný
Vaše Katush (holka jako vy) Usmívající se

Čas plyne rychleji a rychleji.... A nedá se zastavit!

6. května 2013 v 16:20 | holka jako vy |  Články na TT
Čas je někdy naprosto hrozná veličina,která ubýhá,příliš,plíliš rychle,až se nám to někdy zdá skoro nemožné,že je zase pondělí. Čas od času by každý ten čas rád zpomalil a zůstal při nějakém příjemném období nebo nadobro zastavil a zůstal pořád mladý místo,aby stárnul a stárnul. Těch důvodů proč lidí chtějí zastavit čas je opravdu hodně,ale je tu menší problém ---> čas nejde zastavit. Zamračený Ať se nám to líbí nebo ne,čas plyne stále rychleji,nepříjmené věci se stále blíží,až jsou za námi i ty dobré a my to vůbec nejsme schopni zaregistrovat. Jsme starší a staší a neuvědomujeme si,jak ten čas rychle ubýhá. Až jednou na slonku života se možná pořádně zamyslíme nad tím,jak rychle ten život vlastně utekl a jak čas plynul stále rychleji a rychleji,až dospěl sem. To už nebude utíkat rychle,bude se vléct měsíc za měsícem a rok za rokem,až do našeho osudného dne,kdy si možná řekneme (nebo si to možná řekneme i nějaký jiný den,to fakt nevim Smějící se): Proč ten čas jen plynul tak rychle? Ale je to tak,čas plyne a plyne hodně rychle,stále rychleji,proto bychom ho měli využívat dokud tu pořád je,jednou už ho nebude tolik,kolik bychom si přáli.
Vaše Katush (holka jako vy) Mrkající